Brooke Davisová – Ztráty a nálezy

Světový bestseller: Dojemný příběh o třech lidech, kteří zjistí, co znamená láska a život.

Millie je sedmiletá holčička se zrzavými kudrnami a červenými gumáky. Vede si seznam mrtvých tvorů, na němž kromě pavouka a sousedovic kočky figuruje také babička a brzy na něm přibyde i tatínek. Jednoho dne ji ovšem maminka zanechá samotnou pod stojanem s obrovitánskými spoďárami v místním obchodním domě a už se nevrátí. Dvaaosmdesátiletá Agatha Pantha nevyšla od smrti manžela z domu a s nikým nepromluvila. Prázdnotu ve svém životě vyplňuje pořváváním po kolemjdoucích, sledováním nevyladěné televize a svým na minutu přesným denním rozvrhem. Tedy až do toho osudného dne, kdy si v protějším domě všimne osamělé holčičky.
Písař Karl kdysi špičkami prstů vyťukával milostné dopisy na ženinu sametovou kůži. Dnes ovšem sedí v domově důchodců a moc dobře ví, že musí najít způsob, jak začít znovu žít. A tak odsud v náhlém radostném popudu uprchne.
Náhoda svede tyto tři dohromady. Společně se vydávají na cestu přes půlku Austrálie, aby našli Milliinu maminku a v konečném důsledku zjistili, že i mladí mohou být moudří, že stáří nerovná se smrti a že klíčem ke šťastnému životu by mohlo být i občasné porušení pravidel.
Pro čtenáře knih Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, Podivný případ se psem, Projekt manželka a Nepravděpodobná pouť Harolda Freye

Přeložila Jana Hejná
vázaná s přebalem | 272 stran | 140 x 210 mm

Ukázka z knihy

Pro Karla je následující noc dlouhá. Agatha se zamkla v kupé. Oba jsou opilí a hluční a jemu se to moc zamlouvá. Připadá si jako Ital. Nebo jiný středomořský hřebec. Každopádně jako cizinec, jako by se zničehonic ocitli ve vzdálené zemi a místo pouště brázdili velehory. Rozhazuje ruce, jako by režíroval neviditelný ansámbl, používá dramatický filmový jazyk a cítí, jak se mu tvář křiví a pohybuje docela neznámými způsoby.
Agatha ho odstrčila a prodrala se kolem něj a on byl tak udivený sám sebou a tím okamžikem, kdy se k němu zničehonic upírala pozornost všech okolo, ale přesto se hned odebral za ní, protože to se přece tak nějak očekává, no ne? A teď z chodbičky vřeští: Agatho! vlastně jen pro potěchu posluchačů, kteří si naladili jeho drama (JEHO drama!), a buší do dveří jejich společného kupé, ale odpovědí je mu jen přehršel ticha tak obřího a prázdného jako zdejší poušť a obloha a Karl sklopí oči ke svým rukám, zvedne je proti světlu a pomyslí si: Ty úžasný parchante.
Ví, že o něj Agatha nestojí, ale nebolí to tam, kde by mělo, vlastně to nebolí vůbec. TOHLE je skutečný život! Zlomené srdce! Zlomila mu srdce! Ona, skutečná žena! Políbil ji, přesně jako to dělají ve filmech – nebo možná přesně tak, jak se to dělává ve skutečném životě, ale tím si není jistý –, prostě sevřel její hlavu do dlaní a políbil ji! Zatímco se všichni dívali. Všichni ho pozorovali, jako by ho považovali za člověka, který je zvyklý JEDNAT, za vykutáleného ptáčka pochybné povahy, a tak se na něj ještě nikdy nikdo nedíval. Vzrušení z toho, že se projednou nechová předvídatelně, že popadl ženskou tvář a políbil ji. A všichni to viděli!
A tak teď sedí na podlaze před kupé a mluví a mluví, prozradí na sebe všechno, velikost bot, oblíbeného učitele na základní škole, vypráví o svém synovi, o tom dni, kdy Evie políbila jiného, a o své fobii z nízko letících strojů, proč nepostrádá chybějící články prstů, o domově důchodců a o svém útěku. Prostě všechno. A když pak začne klimbat, zašeptá do klíčové dírky: To je celé, víc toho nemám.
Usíná opřený o dveře s nohama nataženýma do chodbičky, potom si ovšem vzpomene ještě na něco, houkne: Počkej, a přitiskne rty na dveře. Myslím, že tě miluju, ale nikdy tě nedokážu milovat tak, jako jsem miloval Evie.
Zevnitř se ovšem pořád neozývá nic, vůbec nic. Karl špicuje uši, jestli přece jen něco nezaslechne, jenže Agatha nereaguje. Má dojem, že zachytil její pláč, ale jistý si není, a brzy usne v nepohodlné poloze s jednou rukou obtočenou kolem Mannyho ramenou, zdá se mu o prázdnotě a temnotě a všechno to působí nicotně.

Foto: Nakladatelství Mladá fronta