Christiane Ritter – Žena v polární noci
14.4.2021 – Kniha má podtitul Rok na Špicberkách. Celkově mě kniha vzdělala. Za prvé jsem si musela najít, kde leží Špicberky, protože jsem o nich slyšela poprvé. Usnadním vám práci, pokud to jako já nevíte. Špicberky jsou nejsevernější část Norského království. Západní Špicberk (norsky Spitsbergen) je s rozlohou 37 673 km² největší ostrov Špicberk a zároveň se jedná o největší ostrov Norska. Za druhé jsem se dověděla, kdo jsou kajky. Taky velmi zajímavý živočich.
Hlavní hrdinkou je autorka Christiane, která v roce 1933 přijala pozvání svého manžela, aby s ním strávila rok v chatě v Arktidě. Její manžel měl vždy touhu žít kdesi v Arktidě. Připojil se k jedné vědecké expedici a pak tam zůstal jako lovec kožešin. V knize postrádám vysvětlení ohledně této rodinné situace. Jen tak mimochodem se autorka v knize zmínila, že nechala dceru na rok rodičům, když odjela za manželem. Chápu to, jen jsem zvědavá. Stačilo by mi stručně, kolik měla roků, jak často se s manželem vídala, když byla v Evropě a on v Arktidě. Prostě bych chtěla více podrobností ze soukromí. Ani na netu jsem více nenašla.
Christiane začíná své vyprávění na nádraží, kde se rozloučila s rodiči. Když doplula lodí na místo setkání, čekal ji nejen manžel, ale i jeho kamarád Karl – mladý nor, který v chatě bydlel s nimi, aby jim pomohl. Další překvapení byla avizovaná chata. Když to napíšu stručně, tak to byla hranatá malá dřevěná bouda potřená dehtem, která obsahovala kamna, tři pryčny, stůl a židle. Bohužel v knize nebylo zmíněno, jak bylo řešeno WC, to by mě opravdu zajímalo, opět ze zvědavosti. Další soused byl vzdálený od jejich chaty 10 hodin chůze.
Upřímně kniha mě chytla. Je to jiný svět. Fascinovalo mě, jak popisovala denní činnost, co dělali, co jedli, jak lovili. Hodně se věnuje přírodě kolem chaty, kde chodili pro vodu. Vypráví jak přežila sama čtrnáctidenní sněhovou bouři, když muži byli na lovu. Jak lovili, porcovali a jedli tuleně, což byl jejich hlavní zdroj vitamínů. Představa, že bych skoro půl roku byla ve tmě bez slunce mě děsí. A přesto autorka v tom našla to dobré, v čem ji roční pobyt posílil. Co sama v sobě objevila. Věřím, že takový pobyt je o sebepoznání a uvědomění si žití na tomto světě. Co je podstatné a co ne.
Opravdu je to velmi poutavé a zajímavé vyprávění o jiném životě než ho známe. Já bych tam teda nikdy nejela, ani kdyby mi za to platili. Ale obdivuji lidi, kteří do toho jdou a zvládnou to. Běžně tam bylo v zimě -30 – -40°C, z toho je mi zima, jen na takovou teplotu pomyslím. Udivovalo mě, že si Christiane skoro na nic nestěžovala, prostě to brala jak to je. I její manžel byl velmi sympatický a trpělivý ke své ženě, která se vše od něj učila. Jak sama v úvodu napsala, v jeho osobě se spojoval instinkt artického, přírodního člověka s duchovní, duševní a uměleckou vzdělaností Evropana.
Pokud vás kniha zaujala, nic jiného vám nezbývá než si knihu přečíst. Věřím, že litovat nebudete. Otevře se vám úplně nový a jiný svět než znáte. Díky tomu si aspoň trochu uvědomíte, jak autorka sama praví, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoliv.
Hodnocení: 90%
Žánr: Literatura světová, Biografie a memoáry, Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2020, Portál
Orig. název: Eine Frau erlebt die Polarnacht, 1938
Počet stran: 200
Jazyk vydání: český
Překlad: Viola Somogyi
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN 978-80-262-1673-5
Foto: Nakladatelství portál
https://obchod.portal.cz/beletrie/zena-v-polarni-noci/