Na jaké dětské knihy vzpomínáme?

21.4.2015 – Možná si pamatujete, že jsem před měsícem vyhlásila soutěž, kde jste mi měli psát, která kniha byla ta jedna z nejhezčích vašeho dětství. Všem moc děkuji za odpovědi. Udělali jste mi radost, protože se vás zúčastnilo více než v soutěži o nej knihu. Tedy 41 lidí.

Vítežem se stává malý Bobeš, který se líbil pěti lidem, tedy dostal nejvíce hlasů.
Dále napíšu pořadí dle hlasů, které jsou napsané v závorce a některé odpovědi jsem zkopírovala, protože se mi líbily.
O kocourkovi Mikešovi (4)
„Nejsem moc na četní a nikdy jsem nebyl. Ale pamatuji si, že jsem měl rád Dášenku (Karel čapek) (3)
V dětství jsem měla nejradši knihu Děti z Bullerbynu – je přece skvělé prožívat prostřednictvím knížky takové super příhody :-)“ (3)
Honzíkova cesta (2)
O letadélku Káněti (2)
„Verneovky“ (2)
Eduard Štorch – Lovci mamutů (2)
„Všechny možné knížky o koních a hlavně z Pony clubu!“ (1)
Babička (1)
„Milovala jsem knížku Švitořilky, autor Jan Hostáň a dodnes ji mám, občas se na ni ráda nostalgicky podívám.“ (1)
„Mám rad knižky s technickymi informacemi už od mala. Tak asi nejraději a nejčastěji jsem si četl knížky z encyklopedické řady CO-JAK-PROČ a prvni jsme měli Hasiče.“ (1)
Kvak a Žbluňk jsou kamarádi (1)
„Jako malá i teď pořád miluju Robinsona Crusoe. Je to moje oblíbená knížka, kterou si čtu pořád dokola.“ (1)
„Jako malý jsem měl rád Pohádky Boženy Němcové, protože mi je četla maminka před spaním.“ (1)
„To je tak dávno, že už nevím a tehdy nebylo moc možností.. Ale moje děti z doby Husaka rady četly všechno od Jacka Londona.“ (1)
Obrázky z českých dějin a pověstí (1)
„Moje nejoblíbenější kniha dětství byla Rychlonohý Džar (autor Karatov Semjon).
Bydlela jsem na vesnici a byla tak trochu jako kluk, takže mě osudy Džara velice bavily. Připomínalo mi to Lovce mamutů od Eduarda Štorcha. Knihu mám dodnes doma.“ (1)
Emil a detektivové (1)
Malý lord (1)
„Já měla ráda Drdovy pohádky. Konkrétně tu O princezně Jasněnce a létajícím ševci. K té jsem se vracela pořád.“ (1)
Předu, předu pohádku (1)
Kája Mařík (1)
Gabra a Málinka (1)
Broučci (1)
Pipi Dlouhá punčocha (1)
„Moje snad ze všech nej knížek byla Alenčina čítanka od Eduarda Petišky. Četla jsem ji mockrát.“ (1)

Vítěz mě překvapil. Kdysi jsem jej taky četla, ale moc si o knize nepamatuji. Tak jsem vzala na pomoc Google a zjistila pár informací. Ráda se s vámi o ně podělím.

Kniha: Malý Bobeš
Autor: Josef V. Pleva

Josef V.Pleva do literatury vstoupil v roce 1931 svou nejznámější dětskou knihou „Malý Bobeš“, která se stala mimo jiné i mimočítankovou četbou. Tato kniha je zčásti autobiografická a je zasazena do prostředí Radobylic původně Radňovic na Žďársku, kde J. V. Pleva jako malý nějaký čas s rodiči a sourozenci pobýval. Kniha je i sociálně zaměřená, ukazuje tvrdý život chudších vrstev vesnického obyvatelstva 30. let minulého století, viděný dychtivýma očima malého chlapce. V té době nebyla lékařská péče a hygiena samozřejmostí, Bobeš se tak stává svědkem smrti malého bratříčka, který onemocněl záškrtem. Ani párek nebyl samozřejmostí a pro šestiletého chlapce to byl vždy svátek, když mu jej rodiče mohli dopřát.

V roce 1961 byl převeden příběh „Malého Bobše“ ve dvou dílech na plátna kin. V úlohách rodičů se divákům představili Radovan Lukavský a Dana Medřická pod režijní taktovkou Jana Valáška.

V roce 2014 vydal Popron Music Malého Bobšeho jako audioknihu na 2CD.
Původní kniha je rozdělena na dvě části, na život malého Bobše na vesnici a ve městě. Popron Music se rozhodl zpracovat do podoby audioknihy naštěstí pouze první část, ve které se propagandistické myšlení objevuje méně a hlavně nebije tolik čtenáře do očí.
Interpretem se stal Miroslav Táborský. Ten vypráví dětem příběh poutavým způsobem, s textem se doslova mazlí, vkládá do něj potřebné emoce a nijak je nepřehání. Přesto není jeho volba za interpreta knížky pro malé posluchače úplně šťastná. Charakteristické zabarvení Táborského hlasu působí mnohdy nepříjemně až strašidelně.

Ze životopisu Josefa Věromíra Plevy

…V roce 1917 byl Pleva povolán na vojnu a hned po krátké době byl vyslán na italskou frontu. Po roce se pokusil dezertovat, ale byl zajat a znovu vrácen na frontu. Z válečných útrap jej vymanil až těžký zápal plic, díky kterému se mohl vrátit domů.
Nejprve pracoval v Novém Městě na Moravě jako knihař a současně se věnoval samostudiu. Později započal studium učitelského ústavu v Čáslavi, který úspěšně ukončil v roce 1924. V době studií se také poprvé začal věnovat tvůrčí činnosti. V té době také ke svému jménu přidal jméno Věromír, které mělo symbolizovat Plevův odpor k válce…

Zajímavé poznatky, že? Ráda bych si knihu přečetla, abych si utvořila vlastní názor. Nyní si ji můžu koupit v antikvariátu nebo půjčit v knihovně. Novou jsem na netu nesehnala.