Zdeněk Jančařík – Ty jsi kněz navěky

27.2.2021 – Vím, že komunisté zakázali církev a že faráři byli ve vězení. Ale nevěděla jsem, že existovala tajná církev Koinotés, kterou v Brně řídil tajně vysvěcený biskup Felix M.Davídek a jeho pravá ruka byla Ludmila Javorová, se kterou je veden v této knize velmi zajimavý a citlivý rozhovor o neuvěřitelné době a lidech, kteří se nebáli a žili život dle svého přesvědčení, i přesto, že jim hrozil kriminál.

Větev tzv.skryté nebo podzemní církve organizována především brněnskými kněžími v letech 1964-1986. Koinotés pochází z řec.koinonia – společenství.

Paní Ludmila v knize hovoří nejen o skryté církvi, ale i o postavení žen v církvi, kde
zatím vládne mužský princip, i když na některých místech už nemáme kněze. Necháme lidi časem bez svátosti? Byla svěcena pro zcela mimořádné podmínky – pro ženy bez kněze.
„I kdyby mě církev vyškrtla, Bůh, Bůh mi otevře náruč. Budu jednat podle svého svědomí a bez obav. Láska bez důvěry je planá.“

Paní Ludmila provázela celé Davídkovo dílo od jeho internace až do smrti (1988).
On obětoval svůj život kněžství ženy. Po roztržce na koncilu v Kobeřicích v lednu 1970, kdy kněži nechtěli, aby vysvětil ženu za kněze, nastal u Davídka útlum. Davídek jako by vysvěcením ženy na kněze vyčerpal svůj životní úkol. Před sametovou revolucí se začaly šířit pomluvy o Davídkovi. Mnoho lidí na to doplatilo. Ti, co to šířili, neměli povědomí o rozkolu v Koinótés. Paní Ludmila nechápe, proč tolik lidí odešlo od svého světitele.
I jeho spolumuklové s ním nekomunikovali, protože vysvětil ženu. Zasvětil tomu život a byl pak úplně vyřazen z církve. Davídkovi šlo v první řadě o spásu, aby byl člověk člověkem, aby nezplaněla kněžská povolání a tomu podřídil úplě všechno.

Po roce 1989 ji zakázala církev sloužit, její svěcení je neplatné. Ona to odmítla podepsat, prohlásila, že veřejně sloužit nebude, ale neslibuje, že nebude mluvit o svém kněžství. Nátlak církve na ni byl jakoby násilný. Chybělo ji tam lidství a pochopení pro bolest.
Poslední léta prožil Felix Davídek (zemřel v roce 1988) v nevýslovném utrpení. Bouračka, spálenina, psychika v háji, bál se estébáků, málo návštěv…
Po revoluci vyšlo hodně knih o tajné církvi, ale všichni si v různých věcech výmyšleli. Bylo ji smutno i z toho, že po čtnácti a půl letech žaláře, nestál Davídek nikomu z církevních představitelů, aby mu věnovali jediné slovo.

Své kněžství vnímá paní Ludmila jako nezrušitelné. Svátost je setkání s Kristem a přijetí Božího daru. Paragrafy nejsou Duch svatý. Církev je dar od Boha pro lidstvo. Musí se brát v úvahu mimořádnost situace ve které byla vysvěcena. Byla připravena jít do kriminálu a posloužit eucharistii ženám.

Církev dělají lidé. Nyní má pro většinu lidí špatnou pověst. Kazí ji hádky o peníze, je z ní cítit hrabivost, je pošpiněna kněži, kteří zneužívali. A to vše by mělo být vzato v úvahu a měla by se očistit. Mluvit pravdu. Nebýt pokrytecká. Tato žena je jako zjevení. Je upřímná, milující, chápající, je otevřená Bohu a je lidská. To je takové pohlazení číst si její myšlenky a názory. Je velkým obohacením církve. Kéž by byla vzorem a církev se zpět jako celek vrátila k Bohu a přitáhla k sobě nové lidi. Církev se musí modernizovat a nechápu, proč by to nemohlo jít i přes ženy.

Cituji z knihy:
„Stejně jako křest a biřmování má i svěcění svátostný charakter, je trvale platné, nemopíjející. Ordinace jako svátost se neopakuje. Úřad přijatý svěcením není nějaká dočasná práce – je to životní projekt.“
„V katolické církvi je tento úřad vyhrazen mužům. Přiodůvodňování tohoto stavu se uvádějí argumenty, které navzdory své závažnosti z hlediska křesťanského poselství ordinaci žen nijak nutně nevylučují. Na kněžské svěcení přitom nemá nikdo právo – určovat kritéria pro přístup k úřadu je zcela v moci církve.“

Svět bez žen by nefungoval. Kde bychom byli? No nebyli. Také by se měly vzít v úvahu manželství kněží. Prý kdysi bylo povoleno. O co by bylo více kněží a o co by byli spokojenější a měli jiný úhled pohledu a pochopení pro své lidi ve farnosti. Je tu tolik úvah a doufám, že se nad tím zamyslí představitelé dřív než budou kostely prázdné. Bůh je láska.

Podnět k přemýšlení. Zaujalo z knihy:
„Knězi by vůbec nemělo jít o vlastní svátost, ale o svátost druhých. Zní to stroze. Ale je to logické, protože když mi jde o svátost druhých, tak se kněz sám musí stát svatým, aniž by si toho byl vědom.“
„Davídek uváděl jako důvod svěcění ženatých mužů, že i u ženatých poznává kněžské charizma a jako biskup má povinnost nenechat takové charizma zplanět. Byla mimořádná situace, proto mohl světit, když si byl tím jistý, ovšem po náležité přípravě. Nebyl biskupem pro východní obřad, proto světil v západním ritu. Vysvěcení knězi si toho byli vědomi, ovšem znali i východní bohoslužbu. Po revoluci dostali někteří z nich povolení sloužit ve východním i západním obřadu, jiní sloužili jen ve východním ritu.“

Zde jsem si musela pomoci wikipedií:
„Ritus je náboženský termín z prostředí křesťanských církví, který označuje celek zvyklostí, liturgických předpisů, právních nařízení, apod. Pojem ritus se nejčastěji používá s ohledem na způsob sloužení bohoslužby. Tento pojem ale zahrnuje také liturgické, teologické, duchovní a právní dědictví, které je charakteristické pro jednotlivé církve a jimi užívanému ritu. Každá křesťanská církev se hlásí k určitému ritu, zároveň je ale možné, aby více církví užívalo jeden společný ritus; v takovém případě tyto církve sdílejí stejnou formu bohoslužby, avšak v teologických otázkách se mohou lišit.
Západní církev používá pro bohoslužbu termín Mše, resp. mše svatá.
Východní církve používají pro bohoslužbu termín Božská liturgie.Katolické církve ve spojení s Římem se hlásí k různým ritům. Existuje církev římskokatolická, která je římského ritu.
Tím, že se např. ukrajinské církve pravoslavné i katolické hlásí ke stejnému ritu, používají podobnou liturgii, právní systém apod., a proto je někdy těžké je na první pohled od sebe odlišit. Množství katolických církví východních obřadů vzniklo oddělením od svých mateřských církví a jejich přidružením se k Římu. Tím neztratily ani svůj ritus, ani svou právní samostatnost (stále zůstávají církvemi sui iuris, jen uznávají jako nejvyšší autoritu papeže a vyznávají učení společné katolickým církvím ve spojení s Římem. Tím však dochází k situaci, že se na jednom území nachází několik (většinou dvě) církví stejného ritu, z nichž jedna uznává Řím za svou hlavu, druhá nikoli. To je případ především tzv. církví řeckokatolických, ale často i jiných východních církví. „

Opět z knihy:
„Pastorace za totality byla úplně jiná. Víc natěsno, víc lidská, mnohem více se hledělo na lidskou stránku společenství a jednotlivců. Právě v této lidské pastoraci natěsno jsme v církvi zaspali.“
„Když tak přemýšlím o Ježíši, o jeho zázracích a životě, řekla bych, že jeho nejdůležitější vlastností je soucit. Vždycky se sklání k tomu nejubožejšímu. Některé děti (při katechizmu) ani nevěděly, co to slovo je.“

V knize je tolik krásných myšlenek, že bych tady vypsala třetinu knihy. Pokud vás zaujala, tak si ji přečtěte. Je skvělá. Mimo jiné se dozvíte, proč by kněží měli manuálně pracovat. Jak prožívá kněžství žena. Kdy někteří muži v církvi pochopí, že ženy nejsou jen na úklid v kostele a na zpívání na kůru. Je to o přemýšlení o kněžství a skryté církvi, která zůstala skrytá dodnes.

Knihu jsem četla dlouho. Ale nebylo to tím, že by mě nebavila. Právě naopak. Ale má tolik podnětů k zamyšlení, že jsem si dělala přestávky a četla, když jsem měla chuť. Tato kniha je dar nejen svým sdělením, ale i lidskostí a pravdomluvností. V této době je to téměř zázrak. O to více si knihy cením a ráda se k ní budu vracet.

Hodnocení: 100%

Žánr: Duchovní literatura, Náboženství, Biografie a memoáry
Vydáno: 2020, Portál
Jazyk vydání: český
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN 978-80-262-1666-7

Foto: Nakladatelství portál
https://obchod.portal.cz/rozhovory/ty-jsi-knez-naveky/