Žena za pultem

Legendární seriál Jaroslava Dietla Žena za pultem budí emoce i málem čtyřicet let od svého natočení. Má své velké odpůrce, ale i skalní fanoušky, což dokazuje velmi dobrá sledovanost, když se Žena za pultem objeví v televizi. V nakladatelství Omega vyšla o seriálu kniha z pera zkušených novinářů a spisovatelů memoárové literatury Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila. A odhaluje spoustu zajímavých a dosud neznámých informací nejen ze zákulisí natáčení seriálu.

Samotná televizní premiéra seriálu Žena za pultem ovšem byla poznamenána několika nepříznivými faktory. Hlavním byla urputnost tehdejšího ředitele Československé televize Jana Zelenky, s jakou prosazoval, aby se seriál odvysílal dvanáct dní před Štědrým dnem.
„Tenkrát jsem se s ním velmi pohádala, on byl totiž přesvědčen, že Ženě za pultem připraví ty nejlepší podmínky, když ji bude vysílat dvanáct dnů před Štědrým dnem – každý den jeden díl a na Štědrý večer závěr. Já jsem z toho šílela, poněvadž jsem si byla jistá, že to ten seriál zabije. ,To snad nemyslíš vážně?!ʻ křičela jsem na něj. ,Chceš to vysílat v době, kdy ženské mají plné ruce práce, jedny jsou až do večera v obchodech, jiné běhají po nákupech, uklízejí, připravují Vánoce, večer přijdou utahané a na televizi nebudou mít myšlenky ani čas. Ty jednotlivé díly se musejí vysílat s odstupem, aby si o tom lidi mohli povídat, aby se mohli těšit na další pokračování…! Musíš jim dát možnost se na každý díl připravit, aby si říkali: Aha, tak zítra večer musím být doma, bude Žena za pultem!ʻ Ale byl nedobytný. Nakonec jsem sice uhádala kousek času, asi den dva mezi jednotlivými díly, ale nahuštěno do předvánočního shonu to bylo pořád,“ vzpomínala později Jiřina Švorcová.

Československá televize začala seriál vysílat v sobotu 10. prosince 1977 od 20 hodin večer, tedy jak by se dnes napsalo v exkluzivním prime time. A asi proto, že mezi díly nebyl obvyklý týdenní rozestup a dámské publikum, kterému byl seriál především určen, opravdu připravovalo Vánoce, tak jej asi moc nesledovalo a proto nezaznamenal u diváků žádný velký ohlas. Kritika ze seriálu nebyla vůbec nadšená a ozývaly se znepokojivé hlasy i z herecké branže. „Lidé a hlavně ženské ten seriál milovaly, ale vyšly pohoršené kritiky: ,Než takové seriály, tak raději nic, to je nová červená knihovna.ʻ Lidé ten seriál podrželi, měl úspěch, ale kritika jej odmítla. Kdyby to ale hrála Hlaváčová, tak by ty kritiky byly určitě daleko, daleko příznivější, ale protože to hrála Švorcová, tak se to muselo polepit,“ myslela si představitelka hlavní ženské role Jiřina Švorcová.

O zařazení seriálu do vysílání před Vánocemi psal 14. prosince 1977 i deník Mladá fronta: „Nebylo právě nejšťastnější řešení, že při závěru československé premiéry Křížové cesty bylo nutné nasadit z časových důvodů i nový, tentokrát komediální seriál J. Dietla Žena za pultem. Jakkoli se na všech stranách neustále zdůrazňuje, že televizní divák nemá být mechanickým konzumentem vysílaného programu, ale naopak velmi uvážlivě si z nabízeného vybírat, dochází nyní k pravému opaku: divák musí u obrazovky vysedávat takřka každý večer – nebo volit mezi dvěma seriály.“

Jiřina Švorcová navíc měla premiéru seriálu spojenu s tragickou životní událostí. V pondělí 19. prosince nešťastnou náhodou zahynul její druhý manžel, akademický malíř Vladimír Šolta. Vzali se v roce 1966. Člověk asi opravdu nemůže mít všechno…
„Před Vánocemi 1977 mi zemřel manžel, takže mé pocity byly velice zjitřené. Prožívala jsem všecko víc, než bych to vnímala za jiných okolností. Takže ta smršť dopisů a vyznání lidí, kteří se hrnuli za Annou Holubovou – neříkám, že za mnou – mě zasáhla a já chtěla rozevřít náruč a všechny obejmout. Ale byla jsem strašně naivní, takže jsem dlouho nechápala, že je mezi tím i dost falše, snahy mě využít a zneužít. A chvilku mi trvalo, než jsem tu situaci začala chápat trošku střízlivě,“ vysvětlila Jiřina Švorcová.

„Nakonec i renomovaným novinářům ušlo, že každý díl je o něčem jiném a jen sledovali, koho si ta Andula vlastně vezme. A když se při tom přistihli, byli uražení, že se nechali takhle nachytat a odnesl to Dietl, Anna Holubová a potažmo i já. Když potom bylo druhé vysílání, už to bylo v klidu, lidé si už mohli děj vychutnat a pamatuji se, že mě tenkrát tuším ministr školství říkal: ,To ale nebyl blbý seriál.ʻ Poprvé Žena za pultem příliš nezabodovala, ale při repríze už chytila lidi za srdce a najednou všichni zjistili, že to není hloupý seriál,“ posteskla si Jiřina Švorcová.
A měla pravdu. Seriál při druhém vysílání, respekrive při své první repríze v roce 1978, se již vysílal s týdenním odstupem a doslova si podmanil celou republiku. Když se vysílala Žena za pultem, vylidňovaly se ulice i restaurace a všichni s napětím sledovali osudy sympatické prodavačky i jejích kolegů. Jiřina Švorcová se stala rázem miláčkem národa. Sice už za sebou měla jednu velkou vlnu popularity, když natočila několik úspěšných filmů v padesátých letech, ale její Anna Holubová všechno doslova převálcovala. Diváci jí psali týdně stovky dopisů a kam se pohla, všude byla najednou středem pozornosti. Diváci i soudruzi jí udělili hned několik cen: Československá nejpopulárnější herečka socialistických zemí roku 1977 (1977), Stříbrná jehlice Ligy přátelství mezi národy NDR (1978), Řád Vítězného února (1978), Zlatý květ (nejpopulárnější herečka roku čtenářů týdeníku Květy) (1978), Zlatý Krokodýl (1978), Cena Víta Nejedlého (1979)…
Jak se Ženě za pultem nevydařil koncem roku 1977 vstup na domácí televizní scénu, tak o to větší úspěch slavil seriál v cizině. Promítal se v NDR, Jugoslávii, Maďarsku a Bulharsku. Do všech států kde se Žena za pultem vysílala byla nakonec představitleka hlavní hrdinky pozvána a všechny je i navštívila. Například do tehdy sousedního Maďarska vyrazila Jiřina Švorcová spolu s kolegou Petrem Haničincem a to na pozvání naší ambasády. Velké pozornosti a ohlasu se seriálu dostalo i ve východním Německu, tedy v bývalé NDR.

„V NDR byl nějaký veletrh a požádali mě, abych si vzala plášť a pak mě postavili k stánku se zmrzlinou. Když lidé zjistili, že to jsem já a že tam mám autogramiádu, vytvořil se tam nával a ten dav měl takovou sílu, že mě policisté opravdu museli vytáhnout a pak jsem seděla ve stanu a posílali mi fotografie, které jsem takhle podepisovala,“ vzpomínala později seriálová hrdinka. V sousedním Německu se pod názvem Die Frau hinter dem Ladentisch vysílal seriál již šestkrát, zatím naposledy jej kanál MDR zařadil do vysílání v roce 2006 na sobotní dopoledne a opět s velkým úspěchem. V roce 2010 jej reprízovala i televize JOJ na Slovensku.
Svou premiéru si Žena za pultem odbyla i na Kubě, kde se seriál těšil velké přízni divaček a diváků. Jiřina Švorcová se nakonec na Kubu podívala. „Bylo to úplně fantastické, něco takového jsem předtím ani nikdy potom už nezažila. Pozvali mě tam na týden nebo deset dní a když jsem v Havaně vystupovala z letadla, už na mě čekal filmový štáb, který mě pak neopustil ani na vteřinu a od chvíle, kdy jsem vstala z postele až po okamžik, kdy jsem za sebou v noci zavřela dveře hotelového pokoje. Tam za mnou nesměli, jinak se mnou byli všude, kam jsem se pohla. Byla jsem středem pozornosti celé země.
Každý den jsem dělala besedy. Každý den informovali veřejnost v novinách, v televizi i v rádiu s kým jsem se setkala. Besedovala jsem na Svazu žen, ve Svazu novinářů, hovořila s legendárním básníkem Nikolasem Guillénem, kterému bylo přes devadesát. Když měl narozeniny, tak jsme se k němu jako delegace těžko dostávali, ale Prodavačku, tak se totiž Žena za pultem na Kubě jmenovala, ochotně přijal a já s ním pak krmila holuby.

Navštívila jsem všechna historická revoluční místa i obchody. Tenkrát tam otevřeli volný obchod bez lístků a dokonce jsem v něm chvíli prodávala za pultem. Lidé mě okamžitě poznali a utvořila se tam velká fronta. Zkrátka za ten týden, který jsem na Kubě prožila, mě znalo každé malé dítě. A sdělovací prostředky si kladly za čest, že se mi postaraly o takovou popularitu. Přišli jsme třeba večer do Tropicany, vystoupila jsem z auta, rozsvítily se reflektory, kamery mě doprovodily až na místo. Konferenciér oznámil, že se dostavila Prodavačka a následovaly velké ovace… Musela jsem se děkovat a říct pár slov.
Pak už jsem je prosila, aby mi dopřáli chvíli klidu, že nejsem na takovou pozornost zvyklá. Marně. Řekli mi, že když má takovýhle úspěch naše, tedy socialistická herečka, tak jí musí udělat takovéhle ántré. Prostě jsem pro ně byla umělkyní ze spřízněné socialistické země, které nemohli neprokázat svůj obdiv a úctu. Opravdu už nikdy jsem nic podobného nezažila,“ vzpomínala ve svých pamětech Švorcová.

Ostatně obdiv a úspěch, kterého Anna Holubová na Kubě dosáhla byl pochopitelný. Mužům se líbilo, že je Anna Holubová jemná, citlivá a něžná a ženským zase imponovalo, že to je samostatná, rozhodná a emancipovaná žena. Prodavačky na Kubě dokonce prý dostávaly za úkol se na seriál dívat, aby viděly, jak se má chovat žena za pultem.
Jedním z míst, kde se v bývalém východním bloku seriál nepromítal bylo Rusko. Povídalo se, že to je proto, že v ruských obchodech zejí regály prázdnotou a pro Rusy by byl šok vidět samoobsluhu praskající pod náporem zboží, což by nakonec mohlo v »zemi, kde zítra již znamená včera« vyvolat i nepokoje. „Manželka Vysockého Mariena Vladyjová říkala, že je zajímavé, že když jde v Rusku po obchodech, tak tam skoro nic nevidí, co by si mohla koupit, ale když přijde někam na návštěvu, tak tam mají plný stůl všeho, zatímco ve Francii mají plné kšefty a přijdete někam na návštěvu a nabídnou vám sušenky. V Moskvě měli obchody i v divadle, takže jste šli do divadla a tam jste si mohli nakoupit polotovary na zítřek. Počítali s tím, že půjdou ženské do divadla rovnou z práce, proto tam byly velké pauzy, aby se mohli diváci najíst a nakoupit si i domů. Také v závodech měli své prodejny s potravinami a polotovary, takže se tam prodávalo, což jsem mnohokrát viděla na vlastní oči. A že v těch obchodech toho nebylo tolik jako u nás, to je samozřejmě pravda,“ zavzpomínala Jiřina Švorcová.

Foto: Nakladatelství Omega