Luca Crippa, Maurizio Onnis – Fotograf z Osvětimi

10.6.2016 – Vím, že válka byla (je a bude) krutá. Ale takováto knížka mi připomene, jak moc nepředstavitelné to bylo. Nechci o tom číst, je mi z toho blbě, ale stejně se neubráním pocitu, že jednou za čas je potřeba si to připomenout. Povinně by se takovéto knihy měly číst nahlas středoškolákům ve vyučování. Já mám na nějaký čas od knih z období války utrum. Musím se vzpamatovat z této.

Proti knížce jako takové nemám ani slovo. Je velmi dobře napsaná. Je to důležité svědectví jednoho člověka, který přežil. Ale z obsahu je mi na zvracení.
Kdo může dělat takové věci? Nemůžou se nazývat lidmi, ani zvířaty – ty by to svému druhu nikdy neudělali. Co to je, když to krutě trápí nevinné lidi? Neumím toho tvora pojmenovat.

Wilhelm Brasse nebyl žid a snažil se přežít. V srpnu 1940 se ve třiadvaceti letech dostal do Osvětimi a přežil tam víc jak 4 roky. Myslím, že to je opravdový příklad člověka, který chce existovat. Aby mu zůstal nějaký zdravý rozum, nechtěl se dívat kolem sebe. Nechtěl vidět, co se děje v Osvětimi. A přesto tomu neunikl. Dozvěděl se o tom nádherném tetování, které měl jeden muž z Polska na zádech a měl ho za úkol vyfotit. Chvíli si s ním povídal. Zjistil, že je v táboře ze stejného důvodu jako on. Nepodepsal německou příslušnost a nechtěl sloužit Hitlerovi. Nevěděla jsem, že do táborů posílají i tyto lidi. Ale zpátky k tetování. Wilhelm ho potom viděl v krematoriu. Dozvěděl se, že tu kůži museli vyřezat, aby neporušili tetování a aby si z ní nějaký prý doktor mohl svázat knihu. Hnus…. Takových nelidských perliček je v knize spousty.
Popis filmu, kde umírají lidé otrávení plynem v místnosti, jež natočili SS a přinutili Wilhelma se na něj dívat, vám zvedne žaludek. Donutili se ho dívat, aby pochopil, že oni jsou všemocní. Ach, doufám, že se všichni smaží v pekle.

Kniha je rozdělena na tři části. První část je období roku 1941, druhá obsahuje roky 1942-1943 a třetí popisuje časový úsek 1944-1945. Wilhelm se díky své šikovnosti ve fotografování uchytil v sekci identifikace. Uvědomoval si, že vězni jsou před smrtí. Později chtěl všem ukázat, jaké zvěrstva se zde udály a tak spoustu negativů zachránil, že je schoval do kamen. Nejdříve fotil všechny vězně, poté SS usoudilo, že na židy je škoda plýtvat materiálem a fotil politické a z jiných důvodů zde umístěné vězně. Také dělal portréty SS příslušníků a bohužel se dostal i k „dílu“ doktora Mengeleho, kterému zdokumentovával jeho práci.

Kniha byla přepsaná dle Wilhelmova svědectví, jež bylo uveřejněno v TV dokumentu z roku 2005 a v knize Wilhelm Brasse Photographer 3444 Auschwitz 1940-1945, vydané v roce 2012 (v tomto roce Wilhelm zemřel). V doslovu je stručně popsán jeho životopis. Po válce se už nikdy nepostavil za fotoaparát. Nemohl. Kdykoliv se zadíval do objektivu, viděl mrtvé z Osvětimi. Také jsou zde krátké zmínky o šéfech SS, jak byli po válce potrestáni. Uprostřed knihy je vsazeno 7 listů na pevném papíře s fotografiemi, které Wilhelm v Osvětimi udělal.

Originální název: Il fotografo di Auschwitz
Žánr: Literatura faktu, Biografie a memoáry
Rok vydání: 2016, 1. vydání originálu: 2013
Počet stran: 280
Nakladatelství: Ikar (ČR)
Překlad: Marta Bárová
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 978-80-249-2886-9

Foto: Nakladatelství Ikar